Dětský folklórní soubor Javorníček


Valašský kroj


-

Valašský - vsetínský kroj

Valašské kroje jsou na rozdíl od oděvů z úrodných a ve své době bohatých krajů poměrně prosté. Díky přílivu zmíněné horské kultury lze zde najít řadu prvků vázaných na staré evropské formy oblékání, jejich technologii a přírodní materiál. To se týká více krojů mužů než žen, které se více držely domácího prostředí.

Vsetín můžeme považovat za jádro krojů Valašska. Řadou významných znaků přerůstá kroj severní vsetínského okresu do území sousedních, na Frenštátsko i k vesnicím na pomezí Valašska a Lašska. Na jihu pak má některé spojitosti s jihovalašským krojem, nazývaným někdy valašsko-uherským, kolem Valašských Klobouk a Brumova.

Žena má oděv charakteristické barevnosti, převládá bílá, tmavě modrá a červená. Bílá nebo bělavá je barva plátna, užitého na "rubáč" sloužící jako spodní prádlo, košilku s nabranými rukávci a "kasanku"-lněnou nesešitou sukni.

Přes ní se váže široká zástěra "fěrtoch" z drobně vzorovaného modrotisku ukončená "okolnicí". Tyto fěrtochy se nosily po většinu dní k pracovním úkonům a do města na trhy. Později sloužily zvláště pro starší generaci žen také pro chvíle sváteční a pro obřadní příležitosti.

Nosily se i fěrtochy nákladnější, z drahých jemných vlněných látek, brokátu nebo čistého hedvábí. Jednobarevné zástěry "merinové" s vetkaným vzorem odívaly zámožné ženy.

Brokátové fěrtochy v tlumené zelené, červené nebo fialové barvě s květy, nazývané výstižně podle míst, odkud byl materiál na ně přinášen, "broďáky" nebo "hradišťáky", stejně jako zástěry kašmírové s drobnějším vzorkem patří k mladšímu vývojovému stupni valašského kroje.

Vedle bílých kasanek jsou v nejstarších popisech, a to již od století šestnáctého, uváděny rovněž tmavé řasnaté sukně "šorce" vyrobené z barveného plátna hlazeného do vysokého lesku černých odstínů. Sukně byla určena především pro sváteční chvíle a pro zámožné ženy, které mohly barvířům za jejich náročnou práci dobře zaplatit. Tíha sukně dlouhé do poloviny lýtek mohla být rozložena mezi pas ženy a její ramena pomocí jedné nebo dvou šlí.

Materiálově nejnákladnější byly "vlněnky"-sváteční sukně vdaných žen, zámožných fojtek, mlynářek, manželek soukeníků a jiných řemeslníků a obchodníků se suknem a plátnem. Materiál na "vlněnky" vyráběli tkalci ve Vsetíně a patrně také ve Vizovicích z kvalitní vlny a lnu. Ve svislých pruzích vlněnky se nejčastěji střídaly červená a černá nebo modrá.

Pod názvem "kanafaska" se rozšířily sukně zhotovované rovněž na Vsetíně, avšak ze lnu a bavlny, stejné barevnosti jako vlněnky s připojením bílé. Kanafasky přecházely z městského prostředí, kde tvořily každodenní oděv zejména vdaných žen, i do venkovských šatníků, aby tam zaujaly místo po kasankách, náročných na údržbu. Pronikání kanafasek můžeme přisoudit i jistý módní prvek.

Živůtek je z tmavě červeného sukna se zeleným lemováním. Zapíná se na haklíky nebo se šněruje. Již v 18. století byly rozšířeny "kordulky" soukenné vesty v barvě zelené, modré, hnědé a dokonce černé s okrouhlým výstřihem, s přednicí s rovnými okraji a s knoflíčky, krátkým šůskem nebo záhyby "faldy" na zádech a se "zahrádkou", stuhou, lemující ohraničenou část pro knoflíky a dírky.

Hlava má prostou úpravu. Děvče má vlasy spletené do copu. Vdaná žena má na hlavě čepec s vyšívanými zoubky nad čelem a pod bradou navrch uvázanou bíle vyšívanou plenu nebo červený šátek. Vázání šátku pod bradu nebo v zimním období s přeloženými cípy zepředu dozadu na babušu ("babušanky") se nosilo na celém Valašsku.

Kromě uvedených plátěných šátků byly v oblibě menší lehké, vlněné, kašmírové nebo delénové šátky "tibétky", lemované třásněmi. Dostaly se do krojového oblečení až v druhé polovině 19. století. Spolu s nimi postupně pronikly šátky sametové, barevně vyšívané s hedvábnými třásněmi, rozšířené i v jiných regionech.

Speciální je obutí. Pro kroj jsou charakteristické krpce. Tyto opánky byly ušity z jednoho kusu hovězí nebo vepřové kůže a spojovány koženými řemínky, jimiž se také upevňovaly k noze. Vázání kolem kotníku mělo rovněž ochrannou funkci. Do nich se obouvaly vzorově pletené vlněné ponožky. V zimě se často užívaly různé plstěné papučky.

Později s krojovou módou přišly i jiné druhy obuvi. Byly určené především ke svátečním a obřadním příležitostem, jako např. červené soukenné střevíce s přeloženým jazykem na kožené podrážce.

Muži na Vsetínsku mají kroj jednoduchým stylem barevností i tvarem odpovídající oděvu žen. Základem oblečení je plátěná "košile" s rovnými volnými rukávy, jednoduše vyšitá geometrickým vzorem na prsou. Taková košile patřila také k naturálnímu platu čeledínů. "Černá košelka", vzpomínaná ve valašských písních, je spojena se životem pastevců na salaši. Její barva byla ovlivněna kouřem z ohniště i tukem, jímž ji pastevci na začátku sezóny konzervovali.

Vesta, nazývaná téměř po celém Valašsku "brunclek", náleží k vývojově mladším typům oděvu. Střihové varianty se od sebe příliš neliší. Vesta je tlumeně červená, volná, nezapíná se, stejně jako většina jiných soukenných částí oděvu. Záda jsou tvarována třemi díly s otevřenými šůsky.

Výzdoba spočívá v lemování barevnou vlněnou i hedvábnou šňůrkou, v uplatnění ozdobných knoflíků ze žlutého kovu na předním díle. Na Vsetínsku byl zadní díl řešen bez šňůrování. K výzdobným prvkům náležely i slepé knoflíkové dírky olemované vlněnou či hedvábnou šňůrkou a ukončené třapečky "ščičkami".

Horním průstřihem na vestě se protahoval barevný, nejčastěji červený plátěný šátek a protilehlým cípem byl podsunut pod levým ramenem. Svobodní mládenci však dávali přednost uvázané barevné stužce.

Stejně jako košile patří k základnímu oblečení jednoduché plátěné kalhoty "gatě". Dalším typem jsou soukenné kalhoty zvané "nohavice" známé především z konce 19. století. Jsou úzké, v barvě temně modré nebo fialové, u pasu držené dlouhým vybíjeným řemenem. Šití nohavic bylo svěřováno krejčím. Ti znali střih i jednoduchý způsob měření zákazníka. Pro finanční nákladnost sloužily nohavice často více generacím a po opotřebování se donosily na hrubé polní a lesní práce nebo posloužily k šití papučí.

Klobouky se pak lišily dobou. Na konci 19. stol. byly obvykle vysoké homolovitě zúžené z černé plsti s širší krempou, zdobené stuhou.

Výše v horách se uchovaly i starší typy nohavic z nebarveného zaplstěného sukna, široké opasky s přezkami, košile z domácího plátna a další součásti, svazující valašskou oděvní kulturu s tradicí oblečení sousedního horského Slovenska.

V ruce Valacha pak sekyrka-valaška, ne jako výzbroj, ale znak.

Valašský - rožnovský kroj

Rožnovský kroj, který se v běžném nošení uchoval nejdéle, patří k okruhu krojů kultivovaných životem města. Malé horské lázničky, jakými Rožnov byl žily kulturním životem, ale měly zažitou i tradici. Odkládání kroje zde šlo trochu jinou cestou. V některých rodinách se udržel po celé 20. století a dosud je používán při slavnostech.

Rožnovský kroj má jako kroj maloměstský své charakteristické rysy. Zachovává základní prvky valašského kroje, ale ve vypracování a materiálech se liší. Oproti okolí Valašska používá hedvábí na zástěře, na šátku místo plátna tyl. Na něm se vyšívá. Celkově je to oděv precizní, křehký, odrážející oděvní kulturu města 19. stol.

Sestava je obvykle následující. Černá skládaná sukně, zástěra z modrého hedvábí nebo brokátu, ale i černá, vyšívaná drobnými pestrými kvítky. Živůtek různý, černý, červený, zdobený portami a šňůrováním. Pro krojovou skupinu rožnovskou byly typické uzavřenější kordulky se "zahrádkou" vyznačenou "vyrážanou" sametovou stuhou nebo zlatou portou.

Kordulky jsou zpevňovány podšitím ze lněného plátna nebo tenčího sukna. K jejich výzdobě patřily v obcích na západ od Valašského Meziříčí záhyby, lemování stuhou a dracouny. Soukenné kordulky lemovaly valašské švadleny "švalky", tmavozelenou sametovou "vyrážanou" stuhou.

Ozdobou byly drobné knoflíčky ze skla nebo mosazi se skleněnou výplní nebo s miniaturními motivy. V případě potřeby se kordulka u spodu vázala šňůrkou. K výzdobným motivům patřily ještě třapečky "ščičky", našité na okraji dírek a vzadu na varháncích.

Na hlavě čepec s vyšitými zoubky a jemný bílý, vyšívaný šátek "vyvazovačka". Na nohou bílé, krajkově pletené punčochy a černé šněrovací botky.

Doménou tohoto kroje je unikátní výšivka, která provází bílé kusy kroje. Největší mistrovství se dociluje na "zubech" u čepečku.

Vedle Rožnova leží obec Zubří, kde dosud žijí vynikající vyšívačky, jejichž umění získalo právě díky rožnovskému kroji věhlas. A pomocí kroje vlastně přežilo toto mistrovské dílo až do 20. století.

Muži v Rožnově užívají forem kroje s temnými nohavicemi a sytě červenou vestou. Oděv důstojný a místní, spojující zdejší obchodníky a měšťany s pojmem Valach.

U ženatých mužů zde byla navíc typická "župice", kabát běžný jako svrchní oděv i v jiných koutech Valašska. Bývá ze zeleného sukna ve starobylém střihu přišlém z východu. Dostává tak elegantní styl bohatých a významných osob valašského společenství.

V takových kabátech chodili fojtové, portáši-celníci, strážcové hranic mezi někdejším Českým královstvím, Polskem a Uhrami, a pro slavnostní chvíle i běžní vesničané.

V minulosti byl kožešinový svrchní oděv základní součástí šatníku. Kožich "kožuch" si muži pořizovali pro celý život, sloužil dokonce pro více generací, neboť investice pro jeho pořízení byla značná. Kožichy zhotovoval kožešník a prodával je na trzích, neboť i hrubé kožichy k pracovním příležitostem z méně kvalitních kůží museli zpracovat odborníci. Kožichy pro všední den zhotovené bez ozdob sloužily k hrubé práci venku a nakonec k přikrývání až do úplného zničení kožešiny.

Ke zhotovení kožichu sloužila kožešníkům ovčina buď přírodní nebo tónovaná do barvy perníku, obrácená kožešinou dovnitř, výjimečně sukno k potažení kožešiny krátkých kabátků. Kromě ovčích kožešin se uplatnily k výzdobě dražší kůže z lišky, kuny nebo dokonce ojediněle z vydry

K oblečení patří vysoký horalský klobouk "klobúk", někdy také "širáň". Jeho výroba byla spojena s řemeslnými cechy ve městech, a proto byl předmětem prodeje na trzích a jarmarcích. Ve vyobrazení Rožnovjanů vévodí vysoké homolovité klobouky se širokou stuhou a vyztuženou krempou, které se začaly objevovat i mimo Rožnovsko v druhé polovině 19. století.

V chladných dnech nosili muži kožešinové čapky "baranice" z ovčí kožešiny Zbývá se zmínit o čepicích zhotovených z cizopasné houby, choroše.

Obuv na Rožnovsku netvoří jen krpce určené především k práci. V oblibě jsou i "střívě" převážně z červeného, méně často fialového nebo temně modrého sukna na nižším i vyšším dřevěném špalkovém podpatku, někdy potaženém koží.

Ševci, kteří se zabývali zhotovováním střívjat, lemovali sukno zelenou vlněnou i sametovou "lemůvkou". Na žádost zákaznice mohli střívjí ozdobit jednoduchou výšivkou.

Kromě soukenné obuvi, papučí a střívjat uvádí prameny již od 18. století kožené botky z teletiny, podobné střevícům ze sukna nebo šněrovací, či jen nazouvací kotníková "pérka", rozšířená především v městském prostředí.

Jedním z posledních druhů vysokých šněrovacích botek byly "brinélky" nebo "brinérky" zhotovené z textilu s bílou výšivkou, které provázejí nejmladší fázi vývoje kroje na Rožnovsku.

Vysoké a nízké černé kožené botky na šněrování spolu s různými druhy punčoch barevných i příčně pruhovaných, bílých nebo černých přešly do městského oblečení.

Šperky a doplňky

K estetickému vzhledu využívali nositelé kroje také jiných doplňků a zdobných praktik: malování či vyšívání stuh, šňůrek, port a vlněných střapců. Jednoduchým zdobením bylo např. třepení konců u kalhot, šátků apod. Vzhled oděvu často dokreslovaly šperky, které již nejsou textilní povahy.

Kromě krášlící funkce plnily šperky ve spojení s krojem také praktickou funkci. Spínaly oděvní součástky a zpevňovaly účesy. Různé přezky na opascích, střevících a kloboucích lité z mosazi, imitovaly vzory módních doplňků měšťanského oděvu.

Knoflíky, hojně našívané na mužských kabátech, byly určeny spíš k výzdobě než zapínání. Podle sociálního postavení nositelů oděvu se zhotovovaly z rozmanitých materiálů od cínu a olova až po stříbro.

Obecně se na Moravě šperky nosily málo. Zámožnější ženy vlastnily nanejvýš náhrdelníky ze tří řad skleněných korálků nebo granátků. Nejvíce se uplatňovaly bižuterie v kombinaci s umělými kvítky ve svatební úpravě nevěstina účesu.

Jediným domácím druhem šperku byly valašská "kotula", též "spinka" či "zapínák", ve tvaru kotouče, zhotovená nejčastěji z perleti, ale též z kosti, mosazi, výjimečně ze stříbra.

Sloužila k sepnutí rozparků mužských košil, menší také ženských rukávců. Byla zdobena rytým rostlinným nebo i geometrickým ornamentem, okraje měla lemované obloučky a v kruhovém otvoru uprostřed byl upevněn mosazný špendlík k sepnutí.

 

ÚDRŽBA KROJŮ

CHLAPECKÝ

Třaslavice - vyprat na 60  ̊, jednou za čas vyvařit jak košili, tak kalhoty

Košile bílá - vyprat na 60  ̊, jednou za čas vyvařit (bavlnky na výšivkách nebarví)

Brunclek (= vesta) + kalhoty modré nebo béžové - jednou za čas pouze

do čistírny

Kopytce (ponožky) - ruční praní


DÍVČÍ

Rukávce, spodnička, bílá sukně - vyprat na 60  ̊, jednou za čas vyvařit (bavlnky na výšivkách nebarví), neškrobit

Fěrtoch (zástěra) - vyprat jednou za čas (pokud je fěrtoch špinavý) na 30  ̊, neškrobit

Kordulka (vesta) - jednou za čas pouze do čistírny

Kopytce (ponožky) - ruční praní

Vyšívaný šátek - vyprat jednou za čas na 40  ̊(použité bavlnky nebarví), jemně naškrobit

 

Poznámky:

  • vrácený kroj musí být čistě vypraný! (nemusí být vyžehlený)
  • fěrtoch má délkou přesahovat bílou sukni asi o 1 cm

(popustit, nebo ručně založit)

  • kroj se pere ihned po vystoupení, žehlí se před vystoupením

Krojová referentka souboru Javorníček Brno:

Hana Maarová

Tel. : 607 892 909

Email: hana.maarova@najnet.cz

K dispozici v CVČ Lužánky: Po 15-16h nebo po domluvě


Děkujeme za dodržování těchto pokynů

Váš Javorníček Brno