Javorníček aneb Jak to vidím já

(vzpomínky členky souboru)

Sardinie! Po dvou dnech strastiplné cesty autobusem a trajektem jsme konečně dorazili na místo určení. Teď už jen vybalit, osprchovat se a pak nás čeká deset dní plných tancování, slunce a pohody...

Psal se rok 2003 a naše kategorie dostala první šanci předvést své umění na velkém zahraničním festivalu. Stejně jako všechny kategorie před námi a všechny, co teprve přijdou, to i pro nás znamenalo zlom. Díky Sardinii přestal být soubor pro všechny pouhým čtvrtečním kroužkem, který občas můžete beztrestně vynechat. Poctivě jsme chodili na všechny mimořádné i řádné zkoušky s muzikou i bez ní. A zájezd jsme si pak patřičně užili. A to přesto, že organizační schopnosti jižních Italů jsou silně omezené, i přesto, že jsme neměli pořádné sprchy a místní jídlo se prostě nedalo jíst. Ukázali jsme světu, jak krásný je folklor z pod Beskyd, užili jsme si pláže a moře a stali se z nás nejlepší kamarádi. Co víc od letních prázdnin chtít?

Tak dnes s odstupem události tehdejšího léta vidím. I když výraz „s odstupem" je trošku matoucí. Zachovat odstup, když máte za úkol popsat to, co máte rádi, jednoduše nelze. S odstupem a objektivně můžu říct, že Javorníček před padesáti lety založili Josef a Marie Čápovi z Brna, že souborem za tu dobu prošlo na tisíc dětí, které se zúčastnily stovek tanečních vystoupení, festivalů, několika televizních natáčení a podílely se na filmu Všichni mají talent s Jiřím Schmitzrem v hlavní roli. Lze ještě přidat, že se soubor zaměřuje na Valašsko, Brněnsko a částečně i Horácko, má vlastní cimbálovou muziku a spolupracuje s dospělým folklorním souborem Javorník. Nic z toho však čtenáři neprozradí, kdo v Javorníčku tancuje, jestli ho to baví, proč to dělá, jací lidé soubor vedou a jak nás všechny Javorníček ovlivnil. A to jsou často mnohem důležitější údaje, než oficiální životopis souboru obsahuje.

Marie a Josef Čápovi, ačkoliv soubor založili už před půl stoletím, pro nás nikdy nebyli žádný pan vedoucí nebo paní Čápová, ale jednoduše Majka a Pepa. Někomu to může připadat jako maličkost, ale už ona ukazuje jejich přístup k nám všem, kdo jsme jim za ty roky prošli pod rukama. I když byli vždy autoritou a měli poslední slovo, zůstali kamarádští a svoje nadšení a představy o souboru předali dalším generacím. Pepa už dnes mezi námi není. Před dvěma lety po dlouhé nemoci zemřel a Majka na nás zůstala sama. Ne však úplně. Za padesát let Čápovi vychovali další vedoucí, kteří vedou své kategorie. Shánějí také sponzory, vystoupení a zájezdy, vytvářejí nový program, obstarávají kroje a zařizují soustředění. Lidí, kteří se o chod Javorníčku starají, je stále dost. Všichni nějak cítíme, že z toho, co nám soubor dal, je potřeba zase něco vrátit zpátky. Není toho málo - zážitky, cestování, kamarády a některým i životního partnera. A přitom většina z nás „Javorníčků" přišla do Lužánek v šesti letech náhodou.

Ale ne náhodou se tam deset, dvacet a dnes už padesát let vracíme. Naše maminky nám chtěly v první třídě dopřát trochu tanečního pohybu a nemohly tušit, jak zásadní rozhodnutí nákupem modrotiskové sukýnky (u dívek), kraťasů (u chlapců) a jarmilek (u všech) učinily.

Nejdřív jsme do souboru chodili prostě proto, že to tak máma vymyslela. Postupně se přidala radost z toho, že umíme něco nového. Následoval tábor v Žirovnici č.1 a celoroční čekání na tábor v Žirovnici č. 2. Mezi čekáním na Žirku první vystoupení a první kroj! Potom přestup do vyšší kategorie. Hledání kamarádů, nové tance, lepší vystoupení, tábor č. 3. Prepubertální či pubertální věk a nenávist ke všemu „divnému", jako je například folklor, a touha všeho nechat. Udrželo nás čekání na tábor č. 6, kamarádi a první velký festival. A dál už to znáte z prvního odstavce nebo z vlastní zkušenosti. Doufejme, že tento koloběh života „Javorníčků" vydrží i dalších padesát let.

Magda Nemkyová