Dětský folklórní soubor Javorníček


28.9.2009 - Článek o výletech "ke kořenům" + fotogalerie z II.turnusu


Jak nikdo nespal na Požáru aneb Výlet za kořeny souboru

Ze Študlova na Požár vede dlouhá a dost strmá cesta. Ti, kdo tam měli spát, si dole u autobusu hodili svoje věci na rameno a spolu s námi, kdo měli to štěstí, že byli ubytovaní ve vesnici, vyrazili. Unavení a propocení (hlavně ti, kdo s výletem nepočítali a v polobotkách táhli nahoru kufřík na kolečkách) zdolali těch pár desítek výškových metrů, aby vzápětí zjistili, že si svoje věci zase odnesou zpátky do civilizace. V turistické chatě na Požáru se totiž, pokud chcete dodržet alespoň základní hygienická pravidla a nechytit svrab, spát nedá.


Pro nezasvěceného člověka může být záhadou, proč jsme se tedy vůbec na kopec štrachali a nenašli si dopředu přiměřenější bydlení. Odpověď je jednoduchá. Před padesáti lety na Požár jezdil Pepa Čáp spolu s ostatními zakladateli Javorníku a Javorníčku (tehdy Vlajky mládí a Vlaječky) a v okolních vískách sbírali materiál: tance, písničky a básničky. Bez této chaty by tedy dnešní soubor možná vypadal úplně jinak a možná by vůbec nebyl, kdo ví. A to už stojí za to se nahoru vydrápat třeba i v polobotkách.


Dvoudenní cesta na Valašsko však obsahovala mnohem víc než jen turistiku. V sobotu večer čtvrtá kategorie spolu s velkou muzikou vystřihli parádní vystoupení pro dvojku a obyvatele Študlova. Dvojka se však nenechala zahanbit a v neděli ráno jsme na parkovišti před naší ubytovnou těm starším ukázali, že i my už toho hodně umíme. Zopakovali jsme si svůj repertoár a dokázali, že se nám přes prázdniny všechno z hlav rozhodně nevykouřilo. Alespoň co se tancování týká.


Poslední zastávkou na Valašsku se stalo muzeum ve Velkých Karlovicích. Nádherná patrová dřevěnica, ve které kdysi bydlel bohatý kupec, dnes slouží stálé expozici, plné starých nástrojů od cepů přes lyže až po ruční mlýnek na mouku. Za domem paní průvodkyně pěstuje rostliny, bez nichž by staří Valaši těžko přežili, ale my už dnes nemáme ani potuchy, jak vlastně vypadají: pohanka, len a další.


Pak už jsme jen snědli ty největší řízky, co jsou k mání, a v autobuse zpátky do Brna jsme zpívali a zpívali. Cestou přes Lidečko „Já su od Lidečka“, v Polance „Z Polanky cestička šlapaná“ a v Lužné pár luženských točených. Nevím, jak ostatní, ale já už se těším, až si tento vynikající výlet zase někdy zopakujeme.